Jmenuji se Lucie Švehlová a moje cesta s Bohem začala už před narozením. Lékaři řekli mojí mamince, že budu postižená. Tehdy jí bylo dvacet let. Projevila velkou statečnost, když si mě uhájila a nepodlehla tlaku jít na potrat. (Zajímavé je, že to samé řekli lékaři mamince mého budoucího muže, jen o půl roku dříve.)
Z vyprávění vím, že se sešli prarodiče z obou stran ke společné modlitbě. Po narození jsem byla pokřtěna jako zdravé dítě. Rodiče i prarodiče žili s Bohem a byli pro mne vzorem.
S Duchem sv. jako živým Bohem jsem se setkala v patnácti letech na duchovním cvičení pro mladé na Hosíně. Od té doby začala ve mne růst touha po Boží lásce, Jeho blízkosti, po společenství podobně smýšlejících lidí. Měla jsme štěstí, že se pár mladých kolem našlo a mohli jsme spolu číst Boží slovo a scházet se jinak než v hospodě.
Duchovní krize přišla na studiích Teologické fakulty v ČB, neviděla jsem smysl náboženství a vytrácel se mi smysl víry. Po třetím ročníku jsem se vdala za svého milého Honzu a studia dokončila jako pracující zdravotní sestra v domově pro seniory. Tam jsem našla smysl víry, skrze službu potřebným.
S manželem se nám postupně narodily čtyři děti. Byla jsem s nimi doma jedenáct let a nelituji jediného dne, který jsem s nimi strávila.
Před osmi lety jsem prošla seminářem života v Duchu podle P. Sieverse. Nejvíce se mi dotkla přímluvná modlitba a touha po této službě. Pán mi dával příležitosti a otevřel oči za koho se modlit a jak mám sloužit. Nastoupila jsem do speciální třídy k zdravotně postiženým dětem, tam bylo mnoho příležitostí k modlitbě a cítila jsem, že je Pán se mnou a žehná místu, kde jsem. Děti byly hladové po lásce. Vzpomínám na jednoho chlapce, který se pokaždé když byl ve stresu, zakousl do mého předloktí. Jednou už jsem to nevydržela, chytila jsem ho za ruce a křičela na něj:„Proč to děláš?” Odpověděl, „protože mě nemá nikdo rád.” Poté jsem ho dlouho držela v náručí. Měl pravdu, byl z dětského domova.
Když přišla nabídka, abych odešla do Charity, nepřičítala jsem tomu žádnou váhu. Byla jsem přesvědčená o tom, že Boží vůle je zůstat u postižených dětí, cítila jsem se užitečná a nechtěla jsem nic měnit.
Abych uklidnila sebe a mé blízké, šla jsem na adoraci do kostela, klekla jsem si před Pána Ježíše a očekávala jsem, že dostanu pokoj do srdce a ujištění, že mám zůstat tam, kde jsem. Ten ale nepřišel, naopak. Přišel neklid a slovo, že mám být světlem. Své návštěvy adorace jsem raději zopakovala, ale žádný pokoj nepřišel. Přihlásila jsem se do výběrového řízení a tajně doufala, že vyberou někoho schopnějšího, chytřejšího…. .
Momentálně jsem pátým rokem v Oblastní charitě Klatovy jako ředitelka. Je krásné vidět jak Bůh koná, když mu dáme prostor. Zažíváme jeho požehnání, Jeho blízkost. Věřím, že až přijde čas, dá mi poznat, kam mám jít dál. Dílo, které vzniká, není moje zásluha, ale oslavuje se v našich službách Hospodin.
Můj muž je mi velkou oporou, darem. Nemohla bych dělat, co dělám bez jeho požehnání. Skrze něj Bůh koná v naší rodině. Vede nás a stará se o nás. Každou sobotu, pokud jsme doma, dostávám snídani do postele. Je to chvíle, kdy máme na sebe čas. Vzácné okamžiky, kdy oba čerpáme sílu a odpočinek pro svou práci. Nedokážu to popsat slovy, ale řekla bych, že v našich sobotních snídaních je tajemně přítomný Duch Boží. Večer jdeme společně na mši sv., kterou doprovázíme, ještě s dalšími rodinami, hudbou. Naše dospívající děti hrají s námi a toho si nesmírně vážím.
Všechno co v životě mám, mám od Boha. Svými slabostmi a hříšností mu to kazím, přesto mi zahrnuje požehnáním a svými dary.
