Jmenuji se Ludmila Muchová. Ve svých 70 letech nepatřím k lidem, kteří se evangelizací zabývají profesně. Ale mám za sebou bohatou minulost a ráda se podělím o moji zkušenost s evangelizací v ČR v hluboké pokoře před tímto tajemstvím.
Křesťankou jsem se stala jednoduše. Rodiče mě nechali pokřtít jako miminko. A ve víře mě vychovávali navzdory komunistické ideologii, která tehdy naši zemi ovládala. A měla vliv i na mě. Takže v 15 letech jsem se mi jevila křesťanská víra jako naivní a nedůvěryhodná. Ale odejít z církve jsem nemohla. Opustit pronásledovanou církev bych považovala za zradu. V té době jsem se dostala do blízkosti k otci biskupu Josefu Hlouchovi a jeho sekretáři Miloslavu Vlkovi jako dobrovolná pomocná písařka. A poznala jsem dva lidi zcela různého věku i mentality, ale současně dva žijící svaté. A víra se pro mě postupně stala cestou, jak začít žít podobně jako oni – laskavě a trpělivě ke všem.
Na začátku sovětské okupace jsem onemocněla těžkou a vleklou depresí (zřejmě ještě prohloubenou komunistickým pronásledováním). Pomalými krůčky jsem se z ní uzdravovala. Dodnes jsem přesvědčená, že mé uzdravení bylo projevem Boží milosti na přímluvu otce biskupa, který krátce před tím zemřel. Tím uzdravením vyvrcholil příběh mé nenápadné konverze. Mé obrácení se stalo také motorem mé touhy pomoci lidem, aby se vydali na cestu hledání životního smyslu a aby na ní dospěli k Bohu skrze Ježíše Krista jako své spáse, záchraně a smyslu. To se pro mě stalo definicí pre-evangelizace a evangelizace v současné pluralitní společnosti.
