Jmenuji se Gabriela Kabátová. V současné době jsem ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství. První záblesk jiného vnímání vězeňského světa přišel, když jsem se dozvěděla o programu Andělský strom, kdy v zahraničí je možné posílat vánoční dárky dětem, které mají rodiče ve vězení. Prvně mi došlo, že zločinci mají vlastně také děti. Tak se mě celý projekt velmi dotkl svým milosrdenstvím. Někdo myslí na děti vězňů, to pro mě bylo nové a fascinující. Ale ani ve snu by mě nenapadlo to zkusit organizovat. Se světem zločinu jsem definitivně nechtěla mít nikdy nic společného. Tehdy jsem věřila, že si tím jsem jistá.
Pak jsem strávila dva roky v USA a mnoho věřících kamarádů tam věznice navštěvovalo. Bylo to běžné. Ale neptala jsem se na nic, nezajímalo mě to, pořád to bylo cosi úplně mimo můj záběr a životní plán.
Po návratu do Čech jsem se věnovala přípravám mezinárodních konferencí a najednou jako blesk z čistého nebe jsem věděla, že Bůh má jiný plán a že mě do věznice posílá. Nebyl to můj plán, ale ve chvíli, kdy to On chtěl, jsem už necítila žádný odpor, jenom jsem nebyla schopná to uchopit, nevěděla jsme, jak bych to měla udělat prakticky. S manželem jsme vždycky probírali zcela všechno, ale najednou jsem nebyla schopná tohle vyslovit a bála jsem se. Rok jsem všechno držela v sobě a netušila, co udělat. Když jsme jeli kolem věznice Bory, úplně jasně jsem věděla, že musím jít dovnitř a přinést tam nějakou formu pomoci. „Bože, chceš, abych šla klepat na bránu, co mám dělat? A jak to mám vysvětlit svému muži?“
V květnu 2006 jsem měla modlitební setkání s kamarádkou Kelly, americkou misionářkou žijící v Praze. Seděly jsme v Praze na Pohořelci v kavárně a já jsem prvně někomu pověděla o tomto Božím volání a jak si s tím nevím rady. Bylo to dokonalé načasování. Kelly mě pozvala do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, a to hned na další týden. Dveře se otevřely naprosto samy. Netušila jsem, že Kelly jezdí do věznic. Můj manžel také souhlasil.
Tak jsem začala službu u odsouzených žen a věděla jsem od začátku, že chci, aby u nás vznikla pobočka mezinárodní křesťanské organizace Prison Fellowship International, ale to muselo ještě pár let počkat. Zatím jsem sbírala zkušenosti. Kelly měla stejnou vizi a další dva moji kamarádi také. Druhým zázrakem po otevření dveří do věznice byl můj vztah k odsouzeným. V nějaké chvíli, ještě než jsem do věznice prvně vstoupila, zmizelo vše negativní, co jsem dříve cítila a byla jsem schopná mít odsouzené spontánně velmi ráda, být bez předsudků a vidět jejich lidskou hodnotu a důstojnost a zažívat s nimi i radost. Nikdy jsem neměla problém překousnout něčí nepříjemnou vlastnost, psychickou nemoc, hněv, manipulaci.
Ale moje příjemné pocity platí jen pro chvíle, kdy mohu vstoupit s tím, že někoho povzbudím, něčím malým potěším. Když jdu jen na prohlídku věznice, bývá to zase pro mě problém a z prostředí mi není dobře. Tento specifický dar je spojený jenom s momentem služby, ne s věznicí jako takovou.
Po čtyřech letech služby odsouzeným ženám se mi podařilo založit Mezinárodní vězeňské společenství a navázat spolupráci s Prison Fellowship International.
Po téměř 13 letech existence vedeme na 20 různých projektů pro oběti trestných činů, pro odsouzené, pro propuštěné, pro rodiny vězňů a děti vězňů. Nové projekty, nové podněty přicházejí jakoby samy, doopravdy nám padají z nebe. Nemáme dlouhodobé plánování. Zajímavé je, že žádný projekt jsme nikdy nemuseli ukončit, vše, co jsme kdy začali, běží v rozšířené podobě stále dál. Přicházejí k nám pracovat a dobrovolničit noví lidé. První tři roky jsem na vše byla téměř sama. Aktuálně máme 28 pracovních pozic. Většina jsou to menší úvazky. Pomáhá nám na 400 dobrovolníků. Tempo, kterým rosteme, je dost závratné. Pracujeme ve většině českých věznic. Administrativně máme dvě centra, v Praze a v Brně. Náš tým pracuje na spíše rodinné bázi, hodně jeden o druhém víme a vzájemně se podporujeme v růstu, modlíme se za sebe. Ti, kdo začali před pár lety jako nováčci, jsou dnes profíky na pravém místě. Naše práce stojí na bázi víry v Boha a na principech restorativní justice, která je s křesťanstvím značně propojena.
V posledních letech velmi rychle roste zejména projekt Vězňova cesta, který vychází z Markova evangelia a je určený pro malé skupiny vězňů do počtu 12 osob. Kurzy vedou naši lidé, nebo kaplani věznic. Zajímavé je, jak velký je o kurzy zájem. Je to dané interaktivním způsobem vedení a krátkými filmy, které během kurzů promítáme. Také počty vánočních dárků v projektu Andělský strom, které posíláme do rodin dětem vězňů, rostou a jedná se už o tisíce.
Bůh nám nejenom žehná, ale On to celé organizuje. Proto si asi vybral někoho, o kom ví, že to nezvládne sám vést, protože na to nemá dost schopností. To, co každý měsíc zažíváme je velké dobrodružství se stále dalšími a dalšími happyendy. To ale neznamená, že nemáme propuštěné, kteří se do věznic nevracejí. Samozřejmě, že ano. Selháváme zcela všichni a pořád. Ale s nikým to nikdy nevzdáváme. Každý má naši podporu, jak jen dlouho potřebuje. Odsouzeným dáváme naději v osobní rovině otázkou: Co potřebuješ, čím Ti můžeme pomoct? Jsme tu pro nejpotřebnější, kteří ztrácejí naději, nevědí, jak si poradit, kam jít po propuštění. Jsme k dispozici dětem a rodinám, ale i obětem trestných činů. Věříme, že každý člověk má nesmírnou hodnotu, každý je milovaná bytost a nikdy není bezcenný brak. Chceme, aby to naši klienti věděli a aby se právě toto stalo jejich motivací pro změny. Ten, kdo si sám sebe váží, většinou druhým neubližuje.
