Jmenuji se Jiří Bárta. Jsem křesťanem, který byl vychován v tradiční křesťanské katolické víře, hlavně díky dědovi a babičce. A díky Pánu za to. Moje víra byla však hlavně „přes rozum“ a navíc nebyla ani příliš silná, ani příliš hluboká. Rád jsem naslouchal Duchem pomazaným kněžím, ale např. Bibli jsem četl jen velmi málo a stejně tak můj křesťanský život byl nezřídka poměrně laxní. Nějakým způsobem jsem sice vnímal, že bych asi měl žít svůj vztah s Bohem více „na hlubinu“, ale nevěnoval jsem tomu dostatečnou pozornost.
Na podzim roku 2013 jsem byl pozván na Školu křesťanského života a evangelizace do kláštera bratří minoritů v Brně, a toto pozvání jsem se rozhodl přijmout. Přednášky a celkový program na této škole byly poměrně inspirující a podnětné. Tím spíše jsem se těšil na sobotní modlitební večer, který byl věnován zejména Pánu Ježíši a naší odevzdanosti do Jeho rukou. Během večerní modlitby chval jsem byl pozván, abych (pokud chci) odevzdal během modlitby svůj život Ježíši – veřejně a nahlas – v přítomnosti dalších bratří a sester v Kristu. Po počátečním váhání (viz myšlenky typu: „Má to reálný smysl? Vždyť přece obracet se k Ježíši bychom se měli každý den a nejenom v jeden večer…), jsem se skutečně jednoznačně rozhodl odevzdat Ježíši svůj život, a to veřejně. Během modlitby a pak během celého modlitebního večera jsem se cítil velmi dobře a vděčně vůči Pánu, vnímal jsem, že Duch svatý skutečně působí. Vnímal jsem hluboký pokoj.
Největším překvapením však pro mě byla následná cesta z kláštera bratří minoritů na místo mého ubytování, poněvadž ten hluboký pokoj neustále v mém srdci přetrvával, ačkoli už jsem nebyl na modlitbě chval. A tento pokoj přetrvával ještě několik dní. Náš Bůh a Pán vzal moje odevzdání se do Jeho rukou opravdu vážně – byl jsem uschopněn (a podněcován Duchem svatým), postupně (krok za krokem) trávit více času s Bohem, více číst Boží slovo, a hlavně se mnohem častěji modlit (a to nejenom ve společenství věřících, ale také (a hlavně) v soukromí během své osobní modlitby, která do té doby u mě opravdu značně skomírala).
Postupně krok za krokem mě Bůh uváděl do stále bližšího vztahu s Ním, k pravidelném čtení Bible, k rozjímání evangelia, prostě k tomu, abych trávil čas s Ním. Po pár letech jsem se dokonce i stal služebníkem Školy Marie – vnímal jsem silně Pánovo pozvání k této službě (ke službě modlitby i ke službě přednášet atd.). Měl jsem možnost zakusit, že dílo Školy Marie je skutečně dílem Božím, a že je krásné, se na tomto díle podílet. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné 🙂 a cesta s Hospodinem je nádherným dobrodružstvím.
