„V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11, 25-30)
Jak to začalo?
Neokatechumenátní cesta se zrodila v roce 1964 v chudé čtvrti Palomeras Altas v Madridu (Španělsko) v prostředí chatrčí. Zde žily nejchudší vrstvy společnosti: převážně negramotní, tuláci, zloději, prostitutky, mladiství delikventi, imigranti atd. Sem přišel nadaný a oceněný mladý malíř Francisco José Gómez Argüello (Kiko), který po existenční krizi objevil v utrpení nevinných tajemství Krista ukřižovaného, přítomného v nejmenších na zemi. Tato zkušenost ho vedla k tomu, že všechno opustil a po stopách Charlese de Foucaulda odešel žít mezi tyto chudé lidi. Ve stejné době si zde mladá chemička Carmen Hernández postavila chatrč opřenou o zeď továrny a začala s Kikem spolupracovat. V této situaci dostávají inspiraci od Panny Marie, která se zjevila Kikovi v 15:00 na svátek Neposkvrněného Početí 8. prosince 1959, a řekla mu: „Je potřeba vytvářet společenství, která by žila podle vzoru Svaté Rodiny z Nazareta a v pokoře, jednoduchosti a chvále. Tím druhým je Kristus.“
Právě v tomto prostředí vyklíčilo semínko Neokatechumenátní cesty. Zde mezi chudými a marginalizovanými, kteří vítají zvěstování mrtvého a vzkříšeného Krista, zahajuje Duch Svatý proces Křesťanské iniciace po vzoru katechumenátu prvotní Církve .
Kiko díky svému uměleckému temperamentu a existenciální zkušenosti s Bohem a Carmen ve své evangelizační touze vytvořili teologickou laboratoř, kde bylo ohlašováno Kérygma a bylo dosaženo teologicko-katechetické syntézy, která je páteří tohoto procesu evangelizace dospělých, v němž spočívá Neokatechumenátní cesta. Carmen zde mohla uplatnit své teologické vzdělání a touhu aplikovat závěry II. vatikánského koncilu a „teologii Paschálního (velikonočního) tajemství“. Dělo se to v prostředí mezi nejchudšími na zemi. Tímto způsobem se zrodilo „první společenství“, které bylo postaveno na trojitém základě: Boží slovo, liturgie a společenství.
Tato nová katechetická zkušenost, která se zrodila v procesu obnovy způsobené Druhým vatikánským koncilem, byla pozitivně přijata tehdejším madridským arcibiskupem Mons. Casimirem Morcillem, jenž povzbudil iniciátory Cesty, aby ji šířili ve farnostech, které o to požádaly. Zkušenost se postupně rozšířila do arcidiecéze Madrid, diecéze Zamora a dalších španělských diecézí.
Roku 1968 Kiko společně s Carmen odešli do Říma, kam je pozval Mons. Dino Torreggiani, italský kněz, zakladatel Institutu služebníků církve. Nabízeli zde také tento pastorační model kněžím a farářům, nebyli však nejprve pochopeni a přijati. Tehdy Kiko opět pocítil Boží volání, aby šel žít mezi chudé. Rozhodl se pro chudou čtvrť „Borghetto Latino“ na periférii Říma. Nedlouho poté ho tam navštívila skupinka mladých lidí, které oslovila jeho životní zkušenost, a ti ho pozvali na kongres základních komunit do města Nemi (na předměstí Říma). Většina těchto mladých lidí byla levicové ideologie a Kika požádali, aby se s nimi podělil o své svědectví. Později ho někteří z těchto mladých pozvali na „kytarovou mši“ do farnosti Kanadských mučedníků a po mši se ho zeptali na jeho názor. Kiko jim řekl: „Církev se neobnoví kytarami, ale ohlašováním Kérygma a zvěstováním velikonočního tajemství“. Krátce nato vzal Kiko tuto skupinu mladých na duchovní cvičení, po němž požádali Kika, aby zahájil katechezi Cesty v jejich farnosti. A tak se 2. listopadu 1968 zrodilo první neokatechumenátní společenství Kanadských mučedníků, utvořené ze 70 lidí.
Ovoce II. vatikánského koncilu
V r. 1974 papež sv. Pavel VI. na audienci udělené prvním neokatechumenátním komunitám uznal Cestu jako ovoce Druhého vatikánského koncilu: „Hle, zde jsou plody koncilu! Vy děláte po křtu to, co dělala prvotní Církev před křtem. Faktem je, že se zaměřujete na autenticitu, plnost, soudržnost, upřímnost křesťanského života. A to je velká zásluha, která nás nesmírně utěšuje (…)“. Následující papežové propagovali a uznávali Cestu jako ovoce a inspiraci Ducha Svatého na pomoc Církvi.
Sv. Jan Pavel II. posiloval, podporoval a usnadňoval rozvoj této křesťanské iniciace dospělých, povzbuzoval nové misijní a profesní metody, jako jsou rodiny na misii a zakládání misijních diecézních seminářů „Redemptoris Mater“. V roce 1990 sv. Jan Pavel II. ve svém dopise Ogniqualvolta napsal: „Uznávám Neokatechumenátní cestu jako itinerář katolické formace platný pro společnost i pro dnešní dobu.“ a „Přeji si, aby bratři v biskupské službě ocenili a napomáhali – společně se svými kněžími – tomuto dílu pro novou evangelizaci“.
Cesta v etapách
Kérygmatická etapa
Zahájení Neokatechumenátní cesty ve farnosti je podmíněno pozváním místního faráře. Po domluvě s národními katechisty (itineranty) jsou posláni do farnosti regionální katechisti, kterým se dá v rámci nedělní mše svaté prostor vydat svědectví a přiblížit farníkům, v čem spočívá Neokatechumenátní cesta. Farníci jsou pak zváni na kérygmatické katecheze, které probíhají dvakrát týdně po dobu dvou měsíců. Cílem těchto katechezí je, aby se pod vlivem Ducha Svatého utvářel v nás nový člověk, který stejně jako Kristus bere na sebe hříchy světa, miluje své nepřátele a neprotiví se násilí. Nejde primárně o předání množství informací, ale o duchovní cestu jako odpověď na poznanou Kristovu lásku – pochopení, přijetí Božího Slova a prožití Kristovy lásky.
Předkatechumenát
Předkatechumenát má trojitý základ: Boží Slovo, Liturgie, Společenství. Boží Slovo je slaveno jedenkrát týdně a na jeho přípravě se podílí malé skupinky katechumenů, kteří se postupně seznamují s biblickým jazykem. Při slavení liturgie jsou zdůrazněné symboly, kterými je prostoupené Boží slovo. Připravují se různá témata jako třeba: „voda“, „skála“, Beránek. První etapa končí prvním skrutiniem, liturgií, při které ti, kteří chtějí pokračovat v duchovní cestě, zapisují svá jména do Bible společenství. Tertulián říká, že první skrutinium znamená objevit církev jako matku, kterou potřebuje, protože „nikdo nemůže mít Boha za Otce, když nemá Církev za matku“.
Přechod do katechumenátu
Obsahem bohoslužby Slova v této etapě jsou velké skutečnosti dějin spásy – Abrahám, Exodus, Poušť, Zaslíbená země, Smlouva, Mesiáš, Vzkříšení, Církev. Významnou událostí tohoto období je konvivence „Shema“ (Šémá). Jejím smyslem je dát katechumenovi odvahu nelpět na věcech pomíjejících, aby jeho víra nezůstala jen povrchní, materiální, čímž by spočinul ve své sebestřednosti a minul by se s transcendentním cílem, tedy s tím, co ho přesahuje. „Tak tedy nevzdá-li se kdokoli z vás veškerého svého majetku, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,33)
Katechumenát
Intuitivní láska ke Kristu, probuzená v předchozí etapě, začíná nabývat konkrétní podoby křesťanské víry na základě systematické katecheze. V období katechumenátu se katechumeni postupně uvádějí a zasvěcují do liturgické modlitby jak osobní, tak společné. Na toto uvedení přímo navazují katecheze o modlitbě a liturgie spojená se slavnostním odevzdáním knihy žalmů, žaltáře a knihy liturgie hodin, breviáře. Katechumeni jsou vedeni k tomu, aby se modlitba stala nedílnou součástí jejich života.
Zamilovat si Boží Slovo, rozjímat ho, meditovat a zvnitřňovat, aby se stalo modlitbou – k tomu jsou katechumeni vedeni, aby tak navázali intimní, osobitý a osobní dialog s Bohem. Věrni slovu Páně „Kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly; ale kdo mě zapře před tváří lidí, ten bude zapřen před tváří Božích andělů“ (Lk 12,8-9) katechumeni slavnostně přijímají Vyznání víry před farním společenstvím. Katechumeni v této etapě studují a slaví modlitbu Vyznání víry a Otče náš, článek po článku. Tím jsou také připraveni na získání prvních evangelizačně misijních zkušeností v rodinách. Obcházejí ve dvojicích farnost s cílem podělit se o radostnou zvěst Evangelia.
Neokatechumeni jsou pozvolna přiváděni k tomu, aby se naučili být „maličkými“, žít ve věrnosti Svatému otci a biskupovi jako svobodné, bezstarostné děti, odevzdávající se do Božího Otcovství a pod ochranu mateřství Marie a Církve. Odevzdanost není výzvou k pasivitě. Odevzdanost je posilující akt důvěry, vycházející z nabytí jistoty v nejširším možném smyslu slova, kterého se člověku může dostat jen prostřednictvím lásky uchopené láskou.
Završení katechumenátu
Završením Neokatechumenátní cesty je obnovení křestních slibů v průběhu Paschální (Velikonoční) vigilie. Paschální vigilie je středobodem, srdcem, duší a úhelným kamenem celé duchovní cesty a každého neokatechumenátního společenství. Když v roce 1983 obnovovalo v Římě v Chrámu sv. Petra při Paschální vigilii vedené Svatým Otcem Janem Pavlem II. křestní sliby vůbec první společenství Neokatechumenátní Cesty z římské farnosti Kanadských mučedníků, vydalo toto prohlášení jako svědectví o své cestě: “Objevili jsme: Naši slepotu a potřebu vyprosit si víru; naše modly, které nám nepřinášejí spásu, ale zotročují nás; Boha jako Jediného; potřebu modlitby; kérygma jako život pro svět; vztah k Bohu jako k Otci a odpouštění nepřátelům jako záruku toho, že Duch v nás žije; Služebníka Jahveho jako jedinou pravdu, která převyšuje každou lidskou logiku a očekávání.“
Obnovení křestních slibů je završením iniciace Neokatechumenátní cesty. Víra však zůstává živou, neustále se aktualizující výzvou, a jako taková se dále vyvíjí v procesu stálé výchovy. Proces „stálé výchovy ve víře“ spočívá v aktuálním zapojení se do pastorace farního společenství, aby vydávalo znaky lásky a jednoty, která povolávají současného člověka k víře.
Závěr
„Vy jste poutníky, ale ve vás putuje především Ježíš a s vámi jde k druhým. Vaše putování má znaky opravdové evangelizační důvěry. Nic s sebou nebrat, nic nemít, neklást důvěru v sebe, ale úplně důvěřovat Prozřetelnosti ve všem, co dělá Pán. Jiný váš znak je pokora: Říkáte: „Pán mne zachránil, vytrhl mne z hříchu, z mé nevěry a zároveň jsem získal velkou milost, velkou sílu Pána. Prožil jsem osobitým způsobem jeho sílu a moc a nyní musím o této moci hovořit. Dokonce odevzdávám tuto moc jiným.“ (Sv. Jan Pavel II.)
Ovoce evangelijního působení Neokatechumenátní cesty jsou hojná povolání rozmanitého druhu. Věřící, kteří dospěli k poznání, že pro naplnění sebe sama potřebují víc než svoji účinnou přítomnost ve světě, kteří cítí nejen potřebu, ale přímo povinnost zapojit se do pastorační činnosti prostřednictvím hlásání Slova Božího, se stávají katechisty. Tímto aktivním zapojením se do pastorační činnosti farnosti naplňují jako „katechisti-laici“ poslání učitelského úřadu církve. Pro tuto svoji pedagogickou a misijně-evangelizační činnost jsou důkladně připravováni.
Putující katechisté jsou reakcí na doutnající víru, na vzdálené, nepraktikující, na ty, kteří se se svou vírou stáhli do sebe, ale i na lhostejné a nenávistné. Jejich nejsilnější zbraní je osobní svědectví, aktualizace Božího Slova a působení Ducha Svatého prostřednictvím vlastního osobního prožitku a příkladu. Z podobných důvodů misijní rodiny na žádost cizích diecézí odchází na misie. Pracují mnohdy neviditelně, na periferiích velkých měst či v nově vznikajících aglomeracích, jejichž společným jmenovatelem je syndrom vykořenění, ztráta identity a z nich vyplývající absence společenství a anonymita velkoměsta. Na jednotlivá misijní místa odchází většinou tři až čtyři rodiny najednou, které doprovází kněz.
Neokatechumenátní cesta je také živnou půdou pro četná nová duchovní povolání. Za tímto účelem vznikly po celém světě kněžské semináře „Redemptoris Mater“ jako nástroj Nové evangelizace. Novou evangelizaci nelze chápat jako starý obsah s novým názvem, nýbrž jako radikální odpověď na hledání skutečného smyslu evangelijního poselství pro život současného moderního člověka způsobem jemu srozumitelným. Cílem Neokatechumenátní cesty není přivést ztracenou ovečku zpátky do stáda, ale do živého společenství, k travnatým pastvinám, na klidná místa u vod (srov. Ž 23).
Neokatechumenátní cesta pro mě znamená objevení síly „křestní milosti“. Byl jsem pokřtěn jako malé dítě, a proto jsem nemohl říct Kristu „ano“ nebo „chci“ být autentickým křesťanem. Řekli to za mě moji kmotři. Ta možnost se mi naskytla v 16 letech, když jsem byl pozván na tuto Cestu do křesťanské dospělosti. Postupně jsem začal objevovat, co to vlastně ta Církev Kristova je. Ekleziologie Neokatechumenátní cesty mi pomohla objevit lásku Boha k lidem, ke všem lidem, k hříšníkům, k slabým a nedokonalým, ke mně. Tato láska způsobila také radost v mém srdci a pomohla mi přijmout od Pána dar služebného kněžství.
