Domov pokojného stáří spadá pod Oblastní Charitu Klatovy, která byla zřízena Biskupstvím plzeňským. Charita je v současnosti největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb v České republice. Počátky tohoto domova spadají do roku 2004, kdy probíhaly stavební úpravy ve Václavské ulici na budovách č. p. 12 a 13. Obě budovy patřily do majetku Kongregace školských sester, která tyto objekty propůjčila Oblastní charitě v Klatovech na dobu padesáti let s tím, že zde bude vybudováno sociálně potřebné zařízení.

K historii těchto objektů snad jen tolik, že v minulosti zde byla klášterní škola, ale v padesátých letech minulého století za komunistického režimu připadly budovy do majetku města. To zde později provozovalo mateřskou školku. V souvislosti s dobrou polohou v centru města s velkou zahradou, byla tato škola velmi oblíbená. Tento faktor hrál významnou roli i v rozhodování,  jakým způsobem objekty využít v současnosti. Svoji činnost domov zahájil 1. 2. 2005. Základní ideou tohoto zařízení je kromě poskytování komplexní péči jak po stránce fyzické a psychické, tak po stránce duchovní.

Duchovní rozměr jako přidaná hodnota

Vesměs všichni poskytovatelé sociálních služeb se snaží o co nejlepší péči o své klienty. Charita nechce být jen dalším poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb v České republice. Její přidanou hodnotou je extenzivní celistvý přístup k péče o pacienta. Člověk se skládá ze 4 dimenzí: fyzickou, psychickou, sociální a duchovní. Je to právě důraz na duchovní rozměr člověka, který pak činí činnost Charity výjimečnou. Duchovní rozměr není mnohdy jen samo o sobě stojící aspekt člověka, ale je vnímám tak, že je prodchnut do 3 ostatních oblastí člověka. Duchovní rozměr je v první řadě to, co tvoří základ, o který se daný klient ve svém životě opíral a opírá, který přesahuje a nese všechny životní fáze a zdravotní stavy, který se do posledního dechu vyvíjí okolnostmi života. Je to, co mu přináší naději a útěchu v těžkých chvílích. Je to dimenze, která je přítomná, i když klient už se svým okolím nekomunikuje.

Duchovní péče v o staré a nemocné lidi vychází z toho, že člověk není vnímán jen jako ten, kdo má staré či nemocné tělo a tudíž potřebuje pomoc, ale jako jedinečná Bohem milovaná bytost žijící v určitém prostředí, v určitých společenských vztazích, s určitým systémem hodnot, se svou minulostí, přáními, očekáváními a především s jakkoliv latentním vztahem k transcendentnu, ať již pojmenovaným, žitým či plachým. Duchovní rozměr charitní služby je její integrální součástí a nabídkou nejen pro lidi, kteří víru praktikují v určitém náboženství, ale každému člověku. Z vlastní praxe vím, že lidé mnohdy sdělují podobné věci v duchovní oblasti, jen je nazývají pojmy pro ně blízkými. Duchovní péče je pomocnou rukou, která je dotyčné osobě k dispozici, aby prošla určitou fází svého života kvalitním způsobem. Především v obdobích emočního stresu, fyzické i duševní nemoci, bolestné ztráty, či úmrtí si člověk uvědomí duchovní rozměr život v nejrůznější intenzitě.

Lidé v dnešní době už nemluví tolik řečí svého náboženství. Dobrý charitní pracovník sebe nevnímá jen jako ošetřovatel nebo zdravotní sestra, ale zároveň jako ten, který duchovně doprovází svěřené klienty. Je to právě on, který se stal nejbližší osobou, která sdílí s klientem každodenní život, životní radosti i strasti, špatné nálady a intimní chvíle. Klient vědomě či podvědomě přemýšlí nad tím, jaký smysl má to, že je starý, nemocný, čím dál více závislí na pomoci. Každý o svých potřebách nemluví nahlas, ale vnímá je. Důležité jsou pořád klientovi hodnoty.

Doprovázení spočívá v celistvým naslouchání. To může být slovy, ale důležitější bývá nonverbální komunikace. Zásadní je přitom láska, která otevírá charitnímu pracovníkovi srdce pro ty, které má právě v péči. Respekt před svobodou klienta určí, že je to klient, který se rozhodne otevřít. Jen pokud svou práci bere jako poslání, nikoli pouhé zaměstnání se může plně naplnit přidaná hodnota Charity. Osobní náklonnost nelze nahradit odbornou pomocí, ale odborná péče může být poskytována bez osobní náklonností. Ta pak přivádí k vděčnosti, neboť mezilidská blízkost je vzájemným darem, za který máme být vděční a děkovat za důvěru. Osobní náklonnost je profesionální, protože je objektivní. Řídí se snahou o sebezapření, kdy se zříkám vlastního rozpoložení, prožívání a hodnocení a zcela se zaměřuji na úcta k člověku, o kterého pečuji, vyjadřuji, že má pro mne hodnotu, že přijímám jiný než svůj názor i nedůsledný postoj či náladovost. Jsme jen „služebníci neužiteční, vykonali jsme jen, co jsme měli vykonat.“ (Lk 17,7-10) Osobní náklonnost je profesionální, protože je věrná, ctí závazek vůči tomu, který se otevírá. Jinak nastává zklamání a zranění. Osobní náklonnost je také profesionální, protože je účelná. Sleduje druhému, ale také čas, který je na daný úkony vyšetřený.

Každý člověk, je-li lidsky a profesně zralý, může druhému pomoci v této „lidské“ duchovní oblasti. Příslušnost k náboženství spojená se zralou vírou, která se nevnucuje, ale dotyčného nese je pomoci při duchovním doprovázení. Nejde o to, mít na všechno odpovědi, ale o to, sám být v duchovní rovnováze, vědět, u Koho mohu čerpat.

Evangelizace

Náš domov není místem přímé evangelizace. Nicméně je místem, kde se Evangelium žije v živém přenosu pokud duchovní rozměr prokládá všechny rozměry člověka Kde jinde můžeme tak jasně poznat Ježíše v chudých a nemocných. Kde jinde se dotýkáme Jeho ran a obvazujeme Jeho rány v nemocných a potřebných? Rány fyzické, psychické, vztahové i duchovní. Právě na tomto místě se projevuje Ježíšova síla a moc vyhánět všechny démony a uzdravovat nemoci. Právě na tomto místě se může projevit Boží moc skrze modlitbu, byť jen soukromou, za jednotlivé klienty a jejich obtíže.

U nás v Charitě se dějí zázraky. Přála bych Vám zažít, co zažíváme my, když se k nám Pán přiznává každý den. Jsme úplně obyčejní lidé, ale máme mezi sebou neobyčejného Boha. Každý den se scházíme ve stejný čas ke čtení Božího slova, krátké modlitbě a děkujeme za vše, co pro nás Pán dělá. Klienti i zaměstnanci, kdo chce, se přijde pomodlit. Je krásné vidět společenství tak různých lidí vytvářejících jednotu.

Přesně si pamatuji na dobu, kdy jsme se začali takto scházet. Bylo to v první vlně COVIDu, kdy k nám nemohl docházet kněz, ale shodou okolností se k nám na zahradu Domova pokojného stáří dostala 300 let stará socha Panny Marie s průčelí Jezuitského kostela v Klatovech. Věřím, že i na její přímluvu je naše společenství živé. Většinou jen děkujeme za vše, co nám Pán dává. Svěřujeme mu úplně obyčejné věci každodenního života. Naše babičky děkují za to, co prožily dopoledne při tvoření, modlí se za ty, co mají bolesti i za ty co umírají, aby odešli v pokoji. Vrchní sestra Lenka se modlí za zdárné přežití viróz a ekonomka Radka děkuje za štědré dárce i za ty, kteří teprve přijdou. Mirka, naše aktivizační pracovnice za ty, na které nikdo nemyslí. Provozní Hanka děkuje za dar víry. Celým domovem se pak line vůně pečených buchet, ale i pokoj a radost.