V řadě obcí a měst naší republiky se stále udržuje tradiční zvyk řehtání nebo klepání. Za dávných dob bylo v obecném povědomí, že všechny zvony a hudba ztichly po zpěvu Gloria na mši svaté o Zeleném čtvrtku z úcty k utrpení našeho Pána Ježíše Krista. To trvalo do zpěvu Gloria v sobotu při večerní mši o Velké Noci, kdy si věřící připomínají vzkříšení Ježíše z mrtvých. V kostele byly zvonky nahrazeny řehtačkami. Kostelní zvony po staletí představovaly hlavní způsob oznamování času a svolávaly lidi k modlitbám. Místo nich se na Velký pátek vydali do ulic chlapci, kteří od rána obcházeli stavení a se svými hrkači, řehtačkami nebo trakaři oznamovali čas modliteb. Mezi lidem se říkalo, že „zvony odletěly do Říma“. Tento starobylý zvyk jsme chtěli, s nějakými obměnami, obnovit v Českých Budějovicích. Postupně si získávají popularitu mezi širokou veřejností a stávají se tak jevem, na který se těší jak účinkující, tak i návštěvnici. Vše začalo to v roce 2010 v sestavě 12 trakařů. Bylo to veliké pozdvižení.

Už jako malý kluk jsem hrkal a vůbec jsem nechápal pravou podstatu. U nás v Napajedlích to byla tradice. Trakař jsem zdědil po tatínkovi, který, ačkoli nebyl věřící, tuto tradici dodržoval a uznával. Až tady, na jihu Čech, to už jsem byl věřícím přes 20 let, jsem se začal dívat na tento zvyk jinak. Najednou jsem si uvědomil, že Vánoce se slaví hodně, ale o Velikonocích už nikdo moc neví. Tak jsem si říkal, že hrkání by to připomnělo. A tak to začalo, s rodinou a přáteli. Za 13 let se Velikonoční hrkání v Českých Budějovicích rozrostlo. Aktivně se ho zúčastňuje něco přes sto účinkujících. Tato akce připomíná, symbolizuje, ohromuje, provokuje. Nesmíme zapomenout, co Bůh pro nás připravil.

Masky

Tradice Velikonočního hrkání je víceméně záminka, možná i provokace, která má být základem k pouličnímu dění. Pouličnímu divadlu, které má symbolicky vyjádřit okamžiky, které se děly dávno, ale zároveň se neustále opakují. Začínáme ve čtvrtek odpoledne, kdy ulicemi centra Českých Budějovic prochází kapela s židovskou muzikou. Možná, že před někým utíkají, možná hledají místo, kde by znovu začali, možná, že chtějí oslavit největší židovské svátky a možná, že jen hledají místo, kde by přespali. Pak, večer před stmíváním, vyjedou desítky trakařů a bubeníci. Nosí masky. Jezdíval jsem často do Španělska. Když jsem tam byl poprvé na Boží hod, tak jsem zažil průvod kajícníků, kteří nehrkali, ale měli na sobě bílé kukly. Byl to symbol kajícníků. U nás jsme od kukly raději upustili, protože by si to lidé spojili s Ku Klux Klanem.  Nemáme masky kvůli tomu, že bychom se schovávali, protože stejně všichni vědí, kdo je pod nimi ukryt. Ale proto, že když si dáme masku, tak najednou nemusíme s nikým komunikovat. Jsme sami se sebou. Kajícníci procházeli městem a přemýšleli o pomíjivosti života. Každý ví, že umře, ale nikdo o tom nechce přemýšlet. Hlavně se pořád někam ženeme a nemůžeme se zastavit. Tady, pod maskou, máme čas přemýšlet. Dalším důvodem, proč jsme volili masky je, že v životě to děláme také tak, nasazujeme si masky, abychom nemuseli s lidmi mluvit, ukazovat své pravé já (píše o tom Jan Amos Komenský v Labyrintu světa). Jsou i další důvody, o kterých bychom tady mohli napsat ještě spoustu stránek, ale ze všech ostatních tento praktický: naše bílé masky jsou takovým sjednocujícím prvkem. Černý oděv, bílá maska.

Zelený čtvrtek

Desítky trakařů a bubeníci se ze 4 světových stran blíží k náměstí a pak se zase ztratí v ulicích města, které má svých starostí a problémů dost. A tak možná jen někoho zarazí, někoho zaujme a někoho naštve černý průvod s bílými maskami nesoucí na márách večeři Páně. Tajemství této noci a velké zrady si musí najít každý sám. Možná, že někoho v tuto noc uvidíte utíkat, možná, že sami zradíte a budete se snažit utéct. Možná, že Vás někdo zradí a Vy zůstanete sami a budete se bát. Možná, že budete bdít a přemýšlet. Ale pravděpodobně se nic z toho nestane a Vy, po krásném večeru, usnete a probudíte se do Velkého pátku.

Účinkující spolu prožívají něco jako poslední večeři Páně po židovském způsobu. Pro někoho je to nové, někomu to připomene události v Jeruzalémě před 2000 lety, pro jiného to je „jen“ společenství s přáteli. Každý musí dorůst k pochopení, k zvnitřnění velkého mysteria velikonočního Tridua, najít si vlastní cestu.

Velký pátek

Velký pátek je symbolem smrti. Byl ukřižován Ježíš Kristus. Na kříži-ne velkém. Myslím, že nebyl velký, prostě takový, aby tam mohl zemřít člověk. Tento den by měl začít hrkáním místo ranních zvonů vyzývajících k modlitbě Anděl Páně. Tzv. klekání bývalo už v 6 hodin, ale to prostě v současnosti ve městě možné není, a tak vyrážíme v 8 hodin. Symbolem tohoto okamžiku je SOUD-v průvodu na márách je nesena nádoba s vodou, trnová koruna a také kus plátna od krve. Už od šesté hodiny ranní desítka tesařů, profesionálů i amatérů, začíná na velkém náměstí Přemysla Otakara II. ručně “širočinami” tesat z kulatiny trámy na 12 křížů, které pak v poledne vztyčí do železných patek zasypaných kamením.

V poledne, kdy byl Ježíš ukřižován, vyrážíme podruhé. Vezeme starý rezavý kříž s GOLGOTOU našich vin. To už je město plné lidí. A pak potřetí, ve tři hodiny odpoledne, kdy vzpomínáme na úmrtí Pána Ježíše. (SMRT) V té době probíhá na čerstvě vytesané křížové cestě živá pobožnost křížové cesty s otcem biskupem. V 19 hodin večer vyrazíme s trakaři a bubeníky počtvrté, tentokrát s POHŘEBNÍM VOZEM pro mrtvé tělo Ježíše. Je potřeba Ho rychle pohřbít, než začne posvátný šabat. Na konci této poslední velkopáteční cesty rakev položíme ke kříži na Piaristickém náměstí a ukončíme den společným zpěvem a modlitbou.

Nastává noc. Skauti a další dobrovolníci drží hlídku u křížů. Tato noc bude na první pohled jako každá jiná, možná bude jasná a může se stát, že bude mrazivá. Možná bude teplo a bude pršet. Třeba bude vánice. I to se může stát. Ale o teplo a zimu tu nejde. Jde o smrt a život. Jde o sestup do pekel, neboť podle apoštolského vyznání Ježíš v tuto noc sestoupil do pekel, aby vysvobodil ty, kdo se od stvoření, v očekávání Jeho vzkříšení, shromáždili v Šeolu.

Bíla sobota

Tajemství Bílé soboty: vstane nebo nevstane z mrtvých? Tajemství každého z nás. Apoštolové měli strach, nemohou uvěřit, že Ježíš je mrtvý. Jak to, že zemřel, když tvrdil, že je Boží syn.? A oni viděli zázraky, které konal! Uzdravil spoustu nemocných a Lazara, který byl už tři dny v hrobě a páchl, vzkřísil z mrtvých! Byl to podvodník, lhář?! To ne, proč by to dělal? Taky je pravda, že tvrdil, že musí trpět a zemřít. Ale proč? Jestliže je Bůh stvořitelem všeho, čemuž já věřím, tak proč nestačí říct: „Odpouštím vám.” Proč musí zemřít Jeho syn? Proč Ho nechal Hospodin zabít? To nedává smysl. Určitě dává, ale jak tomu porozumět? I já, když jsem uvěřil, jsem se ptal: „Bože, proč jsi nechal zabít svého syna?“ A On mi odpověděl: ,,Abych vám ukázal, jak vás mám rád.” To přece nedává smysl: „Ty jsi nechal zabít svého syna, abys nám ukázal, jak nás máš rád?! To je divné, ne?” A pak jsem slyšel: „Ty jsi to nepochopil, chlapče. Já jsem nechal zabít sám sebe.” A to bych chtěl dát znát celému světu slovníkem divadelníka.

Bíla sobota může pro každého být symbolem velkého životního zklamání, ale také symbolem vytrvalosti a naděje ve svítání. Každý si k tomuto tajemství hledá svou cestu. S trakaři vyrážíme dvakrát, a to v 8 a ve 12 hodin. Symboly tohoto dne jsou bílá mlha, kouř, kadidlo. Jsou to starodávné symboly modlitby, ale také něčeho, co nemohu uchopit, v čem mohu zabloudit. Kde, když nevím, kam jít, se mohu i ztratit. (Zpíváme: “Ovečky, ovečky, kde ste sa ztratily“) Ve 12.00 hod vyjíždíme naposledy. Černý pohřební vůz ozdobený bílými květy, s holčičkou s malým Beránkem v náručí a křtitelnice symbolizují život a smrt. Začíná něco nového-na Bílou sobotu KŘEST.

Pak se rozejdeme. A někteří večer, ale hlavně v noci, budeme čekat a doufat, že se letos ukáže u nás a já Ho uvidím. Možná to bude až nad ránem anebo jindy. Někteří si večer zajdou do kavárny s milovanou osobou. Někdo půjde do kina na romantickou komedii a někdo na psychodrama. Někdo bude bloudit po městě a bude přemýšlet, co má dělat a kam vůbec patří. A jiný, absolutně spokojený a opilý, bude ležet na křižovatce dvou cest. Nevím, kam půjde, až se probudí. Jestli se probudí. Ale většina tuto noc bude dělat úplně něco jiného. Bůh má s námi obrovskou trpělivost, Jeho láska ke každému z nás nemá meze.