Úvod

Během svého života jak v komunistickém totalitním režimu, tak v prvních desetiletích po jeho zániku jsem poznala čtyři cesty evangelizace, které jsem ve své osobním i profesním životě nabízela dětem i dospělým. První cesta je cesta příkladu LÁSKY a uvedení k lásce v situacích, kdy je nám z nějakého důvodu odejmuta možnost svědčit a hovořit o své VÍŘE. Druhá cesta, kterou jsem nazvala VÍRA, se týká samotné víry  prohlubování do cesty k Bohu prostřednictvím evangelia je cestou evangelizace ve společenství věřících. Třetí je cesta ZKUŠENOSTI, kterou jsem jak s věřícími lidmi, tak s lidmi bez křesťanské víry prohlubovat tak, aby objevili možnost její křesťanské interpretace a dostali nabídku identifikovat se se zkušenostmi víry v Bibli či v životě lidí kolem sebe. Čtvrtá cesta je podle mne obzvlášť důležitá v současné české společnosti. Je to cesta DIALOGU, díky němuž se věřícím lidem otevírá cesta k hlubšímu vnímání vlastní víry a porozumění pro hledání pravdy těch, kteří ke křesťanské víře ve svém životě nedospěli. V NADĚJI, že tak „k Bohu, v kterého nevěří, nakonec dojdou.“

První příběh: LÁSKA

V době komunistické totality ovšem nebylo možné veřejně hovořit o víře. Pracovala jsem sedm let jako vychovatelka v dětském domově. A tam mě poprvé napadla myšlenka sv. Pavla: Největší z trojice víra – naděje – láska – je láska. Když tedy nemohu do světa opuštěných dětí vnášet víru, mohu tam přinášet lásku a lásce děti učit. Lásce, která je jednou přenese přes práh smrti k Bohu. Později jsem tento způsob evangelizace uplatňovala i v hovorech s umírajícími pacienty onkologické léčebny. Bylo osvobozující naslouchat například příběhu ženy, která se ve svém životě dopustila mnoha lehkovážných provinění. Pokojnou smrt jí umožnil až rozhovor, ve kterém se upnula na jeden velký ryzí a skutečně nejlepší a velkorysý čin jejího života.

Druhý příběh: VÍRA

Náboženskou výuku jsem v té době začala organizovat kvůli svým malým dětem. Dělali jsme to tajně, v rámci života „podzemní církve“. Scházeli jsme se v rodinných bytech s malými skupinkami věřících dětí. A smyslem výuky bylo prohlubování jejich křesťanské víry a zkušenost církve žijící ve společenství. Dost jsme tak riskovali. Trest za takovou aktivitu tehdy byl několik měsíců vězení. A tuto atmosféru samozřejmě vnímaly i děti.

Třetí příběh: ZKUŠENOST

Jinak než jako prohlubování víry jsem po roce 1989 (po pádu komunistické totality v naší zemi) učit náboženství neuměla. Jenže nová realita byla jiná. Náboženství jsme začali učit na státních, soukromých i církevních školách. Ale mnoho dětí, které se k výuce přihlásilo, nemělo o víře žádné znalosti, nemělo ani zkušenost s křesťanským jednáním podle evangelia. Ovšem jiné děti přicházely z věřících rodin a toto vše měly. Brzy jsem pochopila, že otevření víry všem dětem ve skupině vyžaduje vedle příkladu lásky také znalost odborných metod. Našla jsem je v práci se životními zkušenostmi dětí. Pomohly mi najít způsob, jak prohloubit významné dětské existenciální zkušenosti do podoby náboženské zkušenosti. Třeba jak do bolesti, kterou prožíval chlapec, když se rozvedli jeho rodiče, vstupuje bolest Ježíše nesoucího kříž a s Ježíšem se mu přibližuje Boží ochrana a milost. Nebo jak do vděčnosti mamince za krásně prostřený stůl může vstoupit vděčnost za krásu květin a chuť jídla, za společenství blízkých lidí… A nakonec i vděčnost za eucharistickou hostinu uprostřed společenství věřících křesťanů při mši svaté.

Čtvrtý příběh: DIALOG

V téže době jsem stále intenzivněji vnímala, že jak děti, tak mladí lidé či dospělí trpí podobným problémem, jako jsem trpěla v dětství já. Neumí se vyrovnat s ateistickou či přírodovědnou argumentací v neprospěch víry v Boha. Pozitivistické myšlení ovládlo po zániku komunistické ideologie jak vědu, tak veřejné mínění v naší zemi. Lidé sice občas procházejí životními zkušenostmi, které interpretují jednoznačně jako „záchranu nebo pomoc nebo ochranu vyšší moci“, ale nedávají ji do souvislosti s křesťanskou vírou, ani s žádnou křesťanskou církví. A vzhledem k přírodovědcům jim chybí znalosti a umění argumentace. Jejich náboženská zkušenost tak zůstává pouze v jejich niterném prožívání, o kterém nejsou zvyklí hovořit. Proto jsem na TF JÚ otevřela dva volitelné předměty: Náboženský rozměr výchovy a Dialogy víry s nevírou.