Koinonia Jan Křtitel (Koinonia Giovanni Battista) je Sdružením křesťanů pro novou evangelizaci. Zrodila se na základě silného vylití Ducha sv., které roku 1974 zakusil spolu s dalšími bratry a sestrami argentinský kněz P. Ricardo Argaňaraz. V roce 1979 došlo v italském Loretu k jejímu oficiálnímu založení.  Zrodila se proto, aby evangelizovala, aby jako Jan Křtitel vydávala svědectví, tedy ukazovala na toho, jenž snímá hříchy světa. Takové dosvědčení se rodí z charismatické zkušenosti. Spojuje se obojí: charismatická zkušenost a skutečnost, že jsme svědky. V začátcích komunity se mluvilo o apoštolské moci modlitby, což znamená, že duchovní zkušenost je účinná a přináší plody; sama modlitba tedy obrací.

Takto jsme pokračovali až do roku 1989, kdy jsme se setkali se školou Josého Prada Florese, u kterého jsme viděli, že zvěstuje kérygma strukturovaným způsobem. Naše hlásání bylo spíše spontánní. Tehdy jsme si uvědomili, že hlásání může mít strukturu, a to v podobě kursů. Některé kursy jsme převzali od této školy, jiné jsme pak vytvořili sami na základě potřeb, které vyvstávaly. A tak jsme stále více chápali, co znamená nová evangelizace, a naše představa o ní získávala jasnější obrysy.

Urazili jsme dlouhou cestu

Slovní spojení „nová evangelizace“ jsme přijali v proroctví již v roce 1978. Tento pojem byl v té době ještě zcela neznámý, protože sv. papež Jan Pavel II. ho poprvé vyslovil v roce 1979. Postupně jsme tedy chápali, co to nová evangelizace je: je nová svou horlivostí, metodou a formou – jde tudíž o zvěstování kérygmatu.

Sestavovali jsme evangelizační kursy. Tak stále více sílil evangelizační elán a kursy se šířily do celého světa, zvláště do Evropy, a to včetně České republiky, kam jsme se dostali právě tímto způsobem. Kursy učí jednak to, jak evangelizovat, jednak to, jak prožívat vztah s Pánem i naše vzájemné vztahy.

Urazili jsme od té doby dlouhou cestu a – jak zmiňuje i papež František – nyní zažíváme změnu epochy. V důsledku toho se i evangelizace přizpůsobila požadavkům doby. Naším úkolem je setkávat se s reálnými lidmi a hovořit k nim. Evangelizace není pevně daná klec, ale je to životní styl. A v životě se člověk přece setkává s různými lidmi…

Proto se vize, kterou bychom mohli označit jako dobyvatelskou, posunula směrem k setkávání. Je zapotřebí nacházet takové způsoby a podmínky, abychom se mohli podělit o radost z toho, že jsme křesťané. Nejde o to, někoho obracet.

Kérygma, charisma a koinonia

V souvislosti s tím, zvláště v českém prostředí, kde převládá nepraktikování víry (nechci říkat, že zde převažuje ateismus, ale spíše že se víra nepraktikuje), byly užitečné i preevangelizační akce. Preevangelizační aktivity nesmíme brát jako předstupeň k evangelizaci, ale jako příležitost k tomu, abychom se setkávali s lidmi. Středobodem je setkání, blízkost, navázání vztahu. Kdybych to měl vyjádřit nějakým obrazem, použil bych emauzské učedníky, kteří kráčejí spolu s Ježíšem a za chůze si naslouchají. Můžeme hovořit o téže problematice z různých hledisek, dokud se nerozehřeje naše srdce a nepocítíme touhu zůstat spolu; tak se nám otevřou oči.

Takové zvěstování je zabarvené opravdovým charismatem, ovšem ve smyslu láskyplného sdílení, které se pak završuje bytím ve společenství (koinonii). A z toho vyvozujeme naše tři duchovní opěrné body, kterými jsou kérygma, charisma a koinonia. To je cesta, kterou jsme se vydali a jejíž kus máme za sebou.

Přivedla nás k lepšímu porozumění tomu, co znamená nová evangelizace, co znamená být „misionáři učedníky“ současné doby (viz Evangelii gaudium 120). Opakuji: středem je konkrétní osoba, na kterou nesmím nahlížet z pozice, že ji mám obrátit, ale musím ji vidět jako dar a podělit se s ní o svou cestu. Evangelizace tím pozbývá svého triumfálního rázu a stává se mnohem lidštější. To jsme vypozorovali právě v České republice, protože nejvýznamnějších výsledků jsme z tohoto pohledu dosáhli na území Čech.

Zakotvili jsme v plzeňské diecézi

Poté, co se nám v prvních letech našeho působení dostávalo štědřejší odezvy na Moravě, přiměl nás Pán k tomu, abychom zapustili kořeny hlouběji v Čechách, konkrétně v plzeňské diecézi. Tváří v tvář místní realitě jsme se snažili o nalezení nejvhodnějších forem, odpovídajících lidské bytosti. Nejdeme někoho poučovat, ale jdeme za ním, abychom se podělili; my sami se přitom učíme. Tyto formy, které bych označil za formy blízkosti a sdílení (ani bych nevolil označení preevangelizace), nám umožňují hlásat Krista neboli – lépe řečeno – podělit se o Krista, kterého jsme zakusili.

Co vlastně děláme

Pro snazší pochopení rozdělíme naše aktivity podle tří linií, které naše spiritualita i činnost sledují: kérygma, charisma a koinonia.

Kérygma

V linii kérygmatu jde o formaci ke zvěstování a o vlastní hlásání. Kérygmatické hlásání, jak uvádí papež František v Evangelii gaudium, není na prvním místě pouze ve smyslu časové posloupnosti, ale je základem, na kterém se staví dále, základem, který musí být neustále obnovován a posilován. Formace v tomto smyslu nastává skrze kázání a setkání pro již věřící, zatímco samotné hlásání se děje prostřednictvím různých aktivit, které upoutají jednotlivce a následně shromáždí větší množství lidí, tedy když se skrze kulturu a zájmovou činnost nabízí možnost předložit a objasnit naši víru. Nejde nám ovšem primárně o to, abychom vysvětlovali nauku, nýbrž abychom svědčili o našem existenciálním vztahu s Pánem neboli – lépe řečeno – abychom dali odpověď každému, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje, jak praví apoštol Petr (viz 1Pt 3,15). Zde pak je ovšem velmi důležité i svědectví života: musí být přitažlivé a motivující. To, co přitom oslovuje nejvíce, je radost a pokojně prožívané vztahy.

Charisma

V charismatické linii sloužíme zejména modlitbou (zvláště za nemocné), nasloucháním a charitativním působením. Jedná se o různé aspekty či stupně služby a nasazení.

Koinonia

Ve třetí, koinonické linii poskytujeme prostor – ať již fyzický, nebo duchovní –, kde se lidé mohou setkávat a cítit se dobře. Kromě setkání pro osoby, které se našich aktivit účastní pravidelně, se snažíme pořádat další akce, zaměřené na sdílení a pobývání pospolu tak, aby se s námi cítili příjemně i všichni příležitostní a nahodilí účastníci. Sem spadají různé druhy setkávání – pro věřící, pro hledající a pro ty, kdo ani necítí potřebu něco hledat –, a to připravovaných tak, aby každý mohl nalézt nebo obdržet něco, co ho bude přitahovat do společenství křesťanů a k víře vůbec a co bude zároveň podtrhovat krásu života s Pánem.

Různorodost setkání

V naší komunitě máme setkání různých úrovní: jednak pro osoby, které se plně zapojují v Koinonii, jednak pro příznivce, kteří nejsou příliš zaangažováni, a konečně i pro lidi zcela vzdálené. Snažíme se rovněž využívat příležitostí, které existují běžně v jiné podobě; příkladem toho je Pohádkový les a Pohádkové náměstí pro děti a jejich rodiče. Není nutné začít hned mluvit o Ježíši, ale zprostředkovat jiné, pozitivní, evangelijní a osvobozující světlo v našem životě.

V čem je to evangelizace?

Rozlišovat mezi evangelizací a preevangelizací nám z hlediska naší praxe připadá trochu umělé; smysl má spíše na rovině teologicko-metodologické, tj. preevangelizační, kérygmatická a pastoračně-katechetická fáze evangelizace. Řekněme tedy, že jde hlavně o jiný způsob přistupování k lidem.

Preevangelizace

To je setkáním a přiblížením na lidské rovině, takovým, že vrhá světlo, které probouzí zájem, zatímco kérygmatická evangelizace je již výslovným zvěstováním Krista. Preevangelizace nemusí (ale může!) jen vyvolávat otázky, ale měla by probouzet zájem; nebo jinými slovy: každá naše činnost by měla zaujmout, být přitažlivá, motivující, prostě krásná. Preevangelizaci bychom mohli vyjádřit biblickým podobenstvím o milosrdném Samařanovi (L 10,30–37), který je ochoten změnit svoje plány a nehledět dokonce ani na rozdílnost přesvědčení (sociálně-náboženskou bariéru mezi Židy a Samařany), aby dotyčnému člověku pomohl, aby byl s ním, aby ho zaopatřil, prostě aby kráčel spolu s ním.

Kérygmatická evangelizace

Tu znázorňuje naopak cesta emauzských učedníků (L 24,13–32). Při evangelizaci se naslouchá a hovoří, načež dojde až na výslovné zvěstování a bytí pospolu. To vše bych shrnul otázkou učedníků v Janově evangeliu: „Mistře, kde bydlíš?“ (J 1,38). A zůstali u něho (srov. J 1,39). Nakonec jde totiž o to, být spolu, trávit s tím druhým čas.

Být spolu

Naše evangelizace – ať již preevangelizace, či evangelizace kérygmatická – mají společný jmenovatel: být spolu. Proto naši činnost netvoří jen hlásání a nauka, ale vždy je tam i prostor pro modlitbu, abychom zakoušeli Pána, a také pro chvíle oddechu a společnou zábavu. Jistě, modlitba se různí, a je na nás, abychom ji vedli odlišným a příhodným způsobem; například při Pohádkovém náměstí ji představuje rozdávání záložky s modlitbou. Když se však tyto prvky použijí přiměřeně a správnou formou, neměly by nikdy chybět, jakkoli se akcenty mohou lišit: při Pohádkovém náměstí je přítomen hravý aspekt, při přednáškách dáváme větší prostor rozjímání, kdežto při našich komunitních setkáních je více modlitby. Při duchovní obnově ovšem usilujeme o vyváženou náplň: program tvoří studium, modlitba i sdílení, neboť naším cílem je prohlubovat všechny tři aspekty tak, aby v tom, co děláme, byla rovnováha.

A pozor! Nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele důležité podobenství o pleveli a pšenici (viz Mt 13,24–30). Nesmíme se pohoršovat a mít strach kvůli přítomnosti plevele: pole nikdy nepřestává náležet svému hospodáři – a tam, kde je přítomen plevel, je také Jeho pšenice!