Jak to začalo?

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 6, 13-16)

Americký kněz P. Michael Eivers rozvinul v katolické církvi evangelizační metodu, která se nazývá domácí buňky. Začátkem 80let ji úspěšně aplikoval ve své farnosti na Floridě, kde vyhradil zvláštní místo ustavičné adoraci – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Don Pigi Perini, farář farnosti St. Eustorigio v Miláně, odjel v roce 1987 na Floridu, aby se s touto skutečností seznámil. Návštěva pro něj znamenala radikální konverzi. Jakmile se vrátil, shromáždil 40 svých věřících, aby mu pomohli učinit z farnosti společenství horlivé víry zaměřené na evangelizaci.

Dnes je v této farnosti asi 180 evangelizačních buněk a postupně se šíří do mnoha dalších farností v Itálii i v zahraničí. Don Pigi začal organizovat formační semináře, které měly vliv na farnosti po celém světě. Zanedlouho se i Pontifikální rada pro laiky přesvědčila, že tato metoda je přijatelná a použitelná pro farnosti na celém světě, a navrhla donu Pigimu, aby vytvořil mezinárodní organizaci, aby celá církev mohla žít z této milosti. Systém farních evangelizačních buněk byl schválen Pontifikální radou pro laiky a vřele doporučen pro celou církev roku 2009.

Charakteristika

Koncept farních evangelizačních buněk dává možnost vykonávat běžnou pastoraci a činit z ní pastoraci evangelizační. Je to také jedna z forem, jak učinit laiky konkrétně spoluodpovědnými za život farnosti a za její růst, a to způsobem, jakým k tomu zvou dokumenty II. vatikánského koncilu i poslední papežové. Teorie buňky, která je základní stavební a funkční jednotkou těl buněčných organismů, je v tomto konceptu aplikována na malá společenství věřících lidí ve farnosti. Výhody a charakter takové buňky aplikované v tomto konceptu, jsou následující. Buňka je pružná, stejně tak i malá skupina, která je považována za buňku, může se totiž snadno přizpůsobovat různým proměnlivým situacím (např. co se týká místa, docházky a času svých setkání) nebo cílům, a díky své neformálnosti potřebuje málo pevných operačních schémat.

Buňka je pohyblivá, malá skupina se může sejít kdekoliv, kde se něco děje, na jakémkoliv místě, a nemusí přesvědčovat nově příchozí, aby vstoupili do prostředí jim neznámého. Buňka je také vstřícná, může do svého malého modlitebního společenství přijmout jakéhokoliv člověka a jednoduchým a přirozeným způsobem se sdílet o životě s Bohem. Tato zkušenost dnes mnoho lidí oslovuje a vtahuje do rodiny církve. Buňka je osobní – tím, že je malá a obsahuje jen malý počet lidí, stává se prostorem pro tvoření osobních vztahů. To je důležité, neboť dnešní vztahy křesťanů z důvodu nedostatku času, profesionálního chování nebo nedostatku důvěry trpí neosobností. Buňka se ze svého principu dokáže snadno rozmnožovat. Malá skupina se stejně jako buněčné organismy může rozmnožovat ve dvě, čtyři, osm nebo více částí podle vitality každé skupiny. Malá skupina zůstane efektivní, jenom když udrží malý rozměr. Díky tomu všemu může být buňka také účinným prostředkem evangelizace. Mezi další východy patří, že její vedoucí nepotřebují profesionální přípravy, neboť sám život v buňce je formační. Vedoucí společenství tak mohou být formováni v prostředí samotné farnosti, skrze darování se v evangelizaci. A buňka se snadno přizpůsobí celku farnosti, takže jejich vznik ani existence nenarušuje strukturu farního společenství. Buňky pomáhají směřovat celou již existující realitu farnosti k duchu evangelizace.

Cílem farních evangelizačních buněk je v běžném kontextu církve konkrétně praktikovat evangelizaci a proměnit tak běžnou pastoraci na pastoraci evangelizační a misijní. Věřící laici ve farnostech jsou vedeni ke svědectví o své víře a pomáhají lidem kolem sebe poznat Boží lásku a církev jako rodinu, v níž mohou nacházet svůj domov. Současně je tato evangelizace má vést na hlubinu víry. Mezi cíle patří také učit se rozlišovat dary u jednotlivých bratří a sester a efektivně je zapojovat do služby ve farnosti. Konkrétní cíle buňky lze popsat jako růst v důvěrném vztahu s Pánem, růst ve vzájemné lásce, sdílet Ježíše a svoji víru s druhými, sloužit v církvi, poskytovat a přijímat pomoc, připravovat nové vedoucí a prohlubovat svoji víru. Jedná se o evangelizaci ad intra a zároveň ad extra.

Základ je modlitba

Aby se farnosti staly misionářskými, užívá se následujících metod. Za základ je považována osobní modlitba a eucharistická adorace. Proto je v místě realizace konceptu ustavičně vystavena a adorována Eucharistie. Staví se zde na již existující konstantě farnosti, kde jsou věřící, kteří se rozdělí do malých společenství, a tak vytvoří základní buňky, ve kterých je stěžejní metodou zaměření na evangelizaci, tzv. oikos, tj. řecké slovo, které označuje dům, rodinu, lidi, s kterými se žijí každodenní vztahy. Patří sem členové rodiny, přátelé, sousedé a kolegové z práce. Smysl je v tom, že ten, kdo tvoří buňku, je zodpovědný za svůj oikos. Má tedy za úkol každodenně nést všechny své blízké v modlitbě, a to ve všech fázích na cestě evangelizace. Je to tedy evangelizace, která staví na již existujících vztazích, které se stávají místem svědectví. Kněz ve farnosti se setkává pravidelně, třeba jednou za 14 dní, s vedoucími jednotlivých buněk, tak má přehled, co společenství potřebují, a podle toho připravuje také katechezi do společenství. Díky tomuto úzkému propojení jsou bratři a sestry ze společenství vtaženi velmi úzce do života a misie farnosti a podílejí se konkrétně na jejím růstu duchovním i v počtu bratří a sester.

Konkrétní evangelizace lidí z oikos zahrnuje postupné kroky. Prvním krokem na cestě evangelizace je „služba“. Člen buňky si má všímat lidí kolem sebe a v jejich potřebách jim sloužit nezištně, v lásce, která nepočítá. Druhým krokem je „sdílení“. Člověk, který přijal lásku a přátelství, má důvěru a stává se otevřeným. Člen buňky má možnost sdílet se s ním o své víře. Ve třetím kroku jde o „vysvětlování a objasňování“, zde má člen buňky příležitost odpovídat dotyčnému na jeho předsudky, pochybnosti a strachy. Čtvrtým krokem je „pozvání k učinění rozhodnutí.“ Nyní je dotyčný pozván, aby odevzdal svůj život Ježíši a přijal ho za svého Pána. Následně je pozván do buňky. A pátým krokem na této cestě je, že ten, kdo přijal Ježíše, žije ve společenství buňky a farnosti, a je vyzván k tomu, aby si pojmenoval svůj oikos a stal se evangelizátorem.

Setkání buňky se uskutečňuje jednou týdně po dobu jedné a půl hodiny. Začíná se modlitbou chval – zpěvem i slovy, následuje sdílení se nad otázkou: „Co pro mě Ježíš tento týden učinil nebo co já jsem učinil pro něj?“ Poté je puštěna katecheze připravená pastýřem či farářem pro všechny buňky ve farnosti. Následuje sdílení nad katechezí a informace o akcích či potřebách ve farnosti. Na závěr jsou přímluvy za všechny lidi z oikos i za další a přímluvná modlitba za člena buňky, který o ni žádá s konkrétním úmyslem. Setkání je zakončeno modlitbou Otčenáš, kterou se členové modlí obrácení tváří ven z kruhu jako symbol prosby za svět.

Dva příklady

Dolany u Olomouce

U nás v České republice vznikla první farní evangelizační buňka ve farnosti Dolany u Olomouce, kdy zde proběhla úvodní formace vybraných třiceti farníků, kteří se měli stát vedoucími jednotlivých buněk. Od února 2011 se začali scházet lidé celkem ve čtyřech buňkách. V roce 2015 bylo ve farnosti buněk devět. Po pěti letech je zaznamenána obnova osobního vztahu s Pánem u mnoha lidí a zdravá a konkrétní spoluzodpovědnost za místní společenství církve a za lidi konkrétních oikos. Lidé, kteří patří do buňky, také lépe rozpoznávají svá obdarování a ochotně jimi slouží ve společenství farnosti. Setkávání buněk jsou zde otevřená a scházejí se pravidelně jedenkrát týdně v úterý večer v domácnostech jednotlivých členů společenství. Délka setkání je jedna a půl hodiny. V každé buňce je zhruba 10 lidí.

Rožnov pod Radhoštěm

V této farnosti začal v roce 2011 tehdejší farář P. Kamil Obr ihned po svém nástupu usilovat o zavedení farní evangelizační buňky. Postupně se zde podařilo přetvořit několik stávajících společenství a zároveň vytvořit nová, která se dodnes scházejí v duchu farních evangelizačních buněk. V současnosti je zde šest buněk, včetně těch v sousedních farností. I zde se buňky scházejí jednou týdně na jednu a půl hodiny a pravidelně dostávají katechezi od místního kněze. Je to jeden ze způsobů, jakým kněz může skrze malá společenství ovlivňovat život farnosti a seznamovat farníky s akcenty pastorace, které je právě nutné zohledňovat.

Jak začít?

Ze zkušeností farností u nás a z různých zemích Evropy víme, že na úvod je důležité celou farnost vést k citlivosti na poslání k evangelizaci: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“ (Mt 28,19). K tomu je dobré orientovat homilie a formaci. Je důležité ukázat na to, že evangelizovat, to neznamená na prvním místě jít od domu k domu nebo svědčit na ulici, ale že evangelizace začíná tehdy, když jsem vnímavý k lidem kolem sebe, když se je učím mít rád, když jsem ochoten pomoci, že účinná evangelizace v dnešní Evropě jde především skrze vztahy.

Pokud ve farnosti nejsou modlitební společenství, je dobré alespoň jedno vytvořit, třeba i větší a začít se s lidmi z farnosti společně modlit, sdílet nad Božím slovem, sdílet o tom, co prožili v posledním týdnu s Pánem. Tato zkušenost z modlitebních společenství je dost důležitá a dává jakousi bázi pro to, aby formace před začátkem Farních evangelizačních buněk nebyla jen teorií, ale zapadla na připravenou půdu. Před začátkem přípravy na založení buňky je vhodné pro kněze i s několika farníky ochotnými se angažovat se účastnit nějakého semináře o Farních evangelizačních buňkách.

Závěr

Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ (Řím 12, 9-18)

Farní buňky vnímám jako skvělý nástroj k naplňování poslání evangelia a způsob, jak v podmínkách našich farností odpovědět na výzvu „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“. Když se však kohokoli zeptám „Co je Tvým světem“, většinou mi odpoví moje rodina, přátelé, v lepším případě sousedé či spolupracovníci. Často si neuvědomujeme, že tento svět na nás čeká, abychom do něj přinášeli opravdové, žité křesťanství, svědectví našeho života. Buňka je úžasným prostředím, ve kterém můžeme k tomuto poslání přirozeně dozrát, učí nás svědčit, pomáhá nám procházet těžkými obdobími, v nichž nás modlitby druhých nesou.

Za těch 8 let, co se farním evangelizačním buňkám věnuji, jsem viděl postupné a nenásilné proměny mnoha lidí. Plachou ženu středního věku, která se postupně stala vedoucí buňky a po čase byla schopna před desítkami lidí svědčit o své živé víře, mladého muže, kterému se za několik měsíců zásadním způsobem proměnil žebříček životních hodnot, jiného muže, který díky každotýdenní přímluvné modlitbě byl schopen procházet těžkým životním obdobím, jinou ženu, kterou v době těžké nemoci neslo modlitební společenství. Hlavní však je pravidelná přítomnost Ducha Svatého a živé společenství, vztahy k Bohu i k lidem, které jsou životní oporou.

David Kasan

Více informací najdete na www.evangelizacnibunky.cz